Report: Řípfest

Foto:Lana

První, a doufejme že ne poslední, ročník festivalu Řípfest se vytasil s hvězdami - nebo by možná bylo vhodnější říct legendami - opravdu světového formátu. Ne každý den máte možnost během jednoho večera vidět tak kultovní hudební formace a osobnosti jako jsou skotští Nazareth, někdejší zpěvák Uriah Heep Ken Hensley a sám princ temnot, praotec metalu a showman v jedné osobě, legendární Ozzy Osbourne. To vše navíc okořeněné mladou krví divokých dredařů z KoRn.

Díky mému naprostému nezájmu o českou hudební scénu jsem na místo konání dorazila kolem třetí a vydala se s davem lidí do areálu. Po kontrole lístků a opaskování nás na louce přivítalo velice solidní, lepivé, hnusné bahýnko a mně bylo v tu chvíli opravdu líto ubožáků, kteří měli na nohách plátěné kecky a do toho klouzavého svinstva se bořili místy až po kotníky.

Doplácala jsem se tedy ke stagei a chvíli pozorovala českou formaci, které dělal zpěváka přežranej houmlesáckej Santa Claus. Sotva výše zmiňovaní Krucipüsk dohráli, spustil se liják jako z amerického katastrofického filmu, který většinu přihlížejících zahnal do stanů, mě nevyjímaje. Zatímco v jedné ruce se mi klepal horký čaj, druhá už šmejdila po foťáku a jala se fotit osazenstvo, které naprosto plnilo má očekávání.

Jednu polovinu zastupovala mladá generace, která byla nejspíš touhle hudbou odkojena nebo prostě přijela na KoRny. Druhou polovinu pak tvořili staří pardálové, kteří si pod Říp přijeli připomenout burné mládí a za totáče zakázanou hudbu. Tradiční festivalový kolorit pak doplňovala buď ožralá hovada nebo děti, který asi neměl kdo pohlídat.

Jakmile přestalo chcát, zabrala jsem pěkný místečko u zábran přímo pod stageí, kam po půlhodince ladění vplula postarší blondýna v bordó šatech, která se nám představila jako Deborah Bonham. Pro mě, jako pro člověka, který o ní do té doby nikdy neslyšel a který navíc nemá rád zpěvačky, bylo její vystoupení milým překvapením, stejně jako ona sama – v přestávkách mezi písničkami se publiku česky snažila říct, že Říp je krásný, prosila slunce aby vylezlo zpoza mraků a posvítilo na nás a to vše ješte prokládala slušnými lampami whiskey.

Vypečený varhany

Pokud festival přinesl nějaká zklamání, největším z nich bylo vystoupení Kena Hensleyho – ani po tříčtvrěhodinové snaze se totiž bedňákům nepovedlo zprovoznit jeho elektrické varhany, bohužel stěžejní nástroj vystoupení. Takže jsme si od Kena, na kterém bylo vidět že ho to vážně mrzí, vyslechli omluvu že si s sebou přivezl ten piece of shit, načež nám slíbil jeho podpálení, popřál hezký zbytek večera a zahrál dva songy. Nutno ale podotknout, že i ty dvě písničky stály za to a při „Lady in Black“ musel nejden starší návštěvník zamáčknout slzu.

Skotská krev zahřála jako whiskey

Tohle fiasko ale lidem plně vynahradili Nazareth, kteří plni elánu hráli skoro tu slibovanou hodinu a půl a jejich nesmrtelné songy nesoucí se vzduchem při zapadajícím slunci navodily neopakovatelně krásnou atmosféru, díky níž všichni zapomněli na protivnou a vlezlou zimu. Jejich vystoupení můžu bez váhání ohodnotit jako nejlepší - od skvělého nazvučení přes komunikaci s publikem až po výběr písní; předvedli hity jako „Dream On“ a své vystoupení zakončili krásnou baladou „Love Hurts“, kterou všichni bez ohledu na věk zpívali spolu s nimi.

Dravý pošuci

Po dalším ladění, už za tmy,  na stage doslova vrthli kalifornští KoRn a předvedli nám, že s novou deskou se hodlají vracet ke svým kořenům a agresivnímu projevu. Kapela hrála skvěle, Fieldy i Munky se se svými nástroji předváděli a pařili co to šlo, Ray valil do bicích tak že kardiaka by ten sound na místě zabil a jedinou slabinou se tak ukázal být zpěv, ovšem ne Jonatanovou vinou – mikrofon byl prostě hrozně potichu a i přesto že Jon řval co to šlo, jeho hlas chvílemi stejně zanikal v brajglu produkovaném ostatními členy kapely. Kromě pár kousků z nového alba zazněly pecky jako „Got the Life“, „Freak on a Leash“, „Right Now“ a samozřejmě nechyběla ani „Blind“.

Netopýří hlavy a panenská krev

Ozzyho vystoupení začalo o půl hodiny dřív, než se plánovalo a poté co se nečekaně objevil na scéně a přivítal nás slovy „How are you doin´ down there, fuckers?!“ už spustil „Bark at the Moon“. Její ostrost ale bledla v porovnání s následujícím pilotním singlem nového alba „Let Me Hear You Scream“ – taky že byl slyšet opravdu pořádnej řev.

Země i zábrany se otřásaly a nadšení fanoušků nebralo konce, stejně tak jako nadšení samotného prince temnot – i přes svůj pokročilý věk pobíhal a skákal po stagei, neustále roztleskával  dav pod sebou, nabádal všechny aby byli co nejvíc fucking crazy a užíval si vystoupení co to šlo, i když mu to místy pěvecky trochu ulítlo. I tak ale Ozzy dokázal že je hoden své přezdívky a všechny přítomné potěšil legendárními kousky jako „I Don't Want To Change The World“, „Mr.Crowley“ nebo peckou ještě z dob Black Sabbath nesoucí titul „Iron Man“.

Novinářské krysy pilně fotící pod pódiem navíc čekalo milé překvápko v podobě kýble vody, chrstnutého do obličejů. Podle jejich výkřiků nejspíš pěkně studené. Zhruba po hodině a čtvrt převedl Ozzy snad to nejlepší na konec – „Paranoid“ –, rozloučil se slovy „God bless you all!“ a rychle utekl do auta.

Strhující, energický, hlasitý a svým způsobem přátelský - takový byl Ozzy a vlastně i celej Řípfest.