Na pět minut můj Ken Ingwersen

Tenhle víkend jsem poznala další z nemnoha výhod, které požívám jako člen redakce Youngstyle.cz. V sobotu ráno se mi ozval Ondra, že jsme dostali akreditaci na Řípfest.

Co si budeme povídat, mít na krku zavěšenou kartu s nápisem Press, popřípadě Photopass, je prostě naprostá bomba. Člověk si prochází mezi všemi zónami areálu jako prezident vesmíru a kdykoliv se k němu přiblížil výhružně se tvářící sekuriťák, stačí jen nasadit rutinně otrávený výraz a povytáhnout již zmíněnou kartičku. Doteď mě fascinuje, jak spolehlivě to fungovalo.

Se svým kompaktním foťákem jsem si nedělala nejmenší naděje, že dokážu zplodit cokoliv byť jen vzdáleně podobné fotoreportu. Zbývala pouze možnost vloupat se do zákulisí, urvat si některého z rockerů pro sebe a vymámit z něj rozhovor.

Šance na sebe nenechala dlouho čekat. Když Ken Hensley po dvou písních zhrzeně opustil pódium, vrhla jsem se do zákulisí.

Hensley nikde. Po rampě vedoucí ze stage si to ale s kytarou v ruce vycházkovým krokem štrádoval jeho kytarista Ken Ingwersen. I přes moji nulovou fyzickou kondici mi nedalo moc námahy ho dohnat a když se mi povedlo zprovoznit nahrávání zvuku na mobilu, což mimochodem úspěně prolomilo ledy, mohla jsem se začít ptát :

Co měla znamenat ta katastrofa na jevišti, prosímtě?
No, ty varhany tak nějak nefungovaly, takže..
Všimla jsem si, kdo za to mohl?
Organizátoři. Shánět varhany bylo na nich a ne na nás, takže jsme je před vystoupením ani nekontrolovali.
Proč jste nezahráli ještě aspoň něco?
Tohle byly jediný dva songy, který se dají odehrát jenom na kytarách. Všechno ostatní ty varhany zkrátka potřebuje.
Nemohli jste zkusit improvizovat nebo tak něco?
No, mohli jsme to dát i bez nich, ale bylo by to prostě na hovno tak jako tak.
Jak jste se s kapelou na tenhle festival dostali?
Hele ani nevim, dostal nás sem někdo, kdo se jmenuje Vladímír nebo tak nějak, fakt teď nevim.
Jasný, no, tak toho nejspíš vážně neznám. Víš něco o Česku? Jsi tady poprvé?
Samozřejmě vím. Poprvý ne, hráli jsme tu už třikrát. Třeba v Retro music hall. Miluju to tady!
Miluješ i to dnešní počasí?
Teď zrovna je pěkný, ale to co tady bylo před chvílí, to bylo fakt úplně šílený.
Peklo. Už jsi tady potkal Ozzyho? Nejsi z toho trochu nervózní?
Ne, asi bude pořád v Praze. Nervózní nejsem vůbec. Ještě jsem se s ním nikdy nesetkal, ale ne, nervózní ani trochu.

Je něco, co bys chtěl vzkázat svým fanouškům?
Jasný. Kupte si moje album!
Tvoje vlastní nebo něco s Kenem Hensleym?
Moje vlastní. Jmenuje se to Kens Dojo. Hraje na něm i Ken Hensley, Glen Hughes z Deep Purple a ještě plno dalších umělců. Vyšlo v pátek, takže je to úplně nová věc.
Co je to za styl?
Rock. Melodický rock.
Jak jsi vůbec k vlastnímu albu přišel?
Víš, asi jsem prostě chtěl udělat něco, co by bylo moje. Šel jsem do toho, jednoduše proto, že jsem chtěl. Píšu a produkuju hodně hudby pro ostatní lidi, takže tentokrát jsem měl chuť udělat něco svýho a pořádně si to užít.
Takže to pro tebe byla spíš zábava než práce?
No, je to prostě.. Jo, tak nějak. Vedlejší projekt, kterej mě vážně baví.
Jak dlouho jsi na tom dělal?
Trvalo mi to asi rok. Víš co, všechno to nahrávání, různý studia a tak.
Všechno, co je na tom albu, jsi napsal sám?
Jo, většinu toho. Je to na iTunes a tak, mrkni na to.
Jasný, poslechnu si to. Díky za rozhovor!
Já děkuju, měj se!

iTunes sice nemám, ale poslechnout Kena se dá naštěstí i jinde. Jestli někdy zase zavítá do Prahy, dozvíte se to první!