Tam kde žijí divočiny / Max a maxipříšerky / Where the Wild Things Are
RECENZE Ať máme jasno hned zkraje, tenhle film není z mravokárného hlediska vhodný pro malé děti, protože ho, soudě dle četných komentářů všude po síti, mají problém rozumně interpretovat i dospělí. Pokud ale vidíte dál, než za špičku vlastního nosu a jen kvůli tomu, že na plátně vystupují ohromná chlupatá monstra nepostavíte před film rovnítko Sezamová ulice, nečeká vás zklamání, ale huba otevřená dokořán.
Střihnout si totiž brilantní a tklivé drama o soužití s dítětem s ADHD (nadto z jeho pohledu!) ve formě rodinného celovečeráku, to chce pořádnou drzost a pevnou režijní ruku. Spike Jonze ale dokazuje, že rejžině dospěl a disponuje obojím. Podívá-li se člověk nakonec do jeho filmografické minulosti, zjistí, že na příběhy, jejichž děj se odehrává převážně v hlavě hlavního hrdiny, má už Jonze v podstatě patent, zkušenosti by tedy mohl rozdávat.
Do příběhu Tam kde žijí divočiny (jehož kostra kopíruje na západě už takřka klasickou Sendakovu předlohu) nás uvádí postava malého chlapce Maxe, jehož matka samoživitelka nemá dost času se mu věnovat a on si její pozornost vynucuje zlobením. Jednoho večera však domácí roztržka eskaluje až k Maxovu fantazijními útěku z domova na "pohádkový" ostrov, kde musí čelit monstrům ztělesňujícím jeho úzkosti, nezvladatelnou zlobu, ale i bezmeznou lásku, jež není schopen funkčně projevovat. Rozhodně vás v tomto místě nehodlám připravit o překvapení, jak jeho psychoanalytické střetnutí s vlastním podvědomím dopadne, ale věřte mi, že na "dětský film" je až překvapivě drsné, špinavé a znepokojující.
V mnohých ohledech, Tam kde žijí divočiny připomíná reinkarnaci Rebela bez příčiny, která však mnohem rafinovaněji představuje hlavního hrdinu z pohledu dospělých (vzbuzuje v divákovi značné antipatie) a až s postupem děje převrací svou perspektivu do pohledu Maxe. Počáteční opovržení a vztek se v těch empatičtějších divácích tak nakonec mění v jakousi melancholickou melanž a je to zážitek vskutku výjimečný a oči otevírající. Naposledy jsem podobně silný soucit s hrdinou, který velmi touží, ale nedokáže změnit sám sebe, zažil u sledování Na východ od ráje (shodou okolností další Deanův film) a to už je drahně let.
Připočtu-li k naprosto brilantnímu pojetí adaptace i skvělou vizuální formu, kde scény s kostýmovanými herci nerozeznáte od těch trikových a střídání snímaní statickou a ruční kamerou skvěle rytmizuje děj, a neopomenu-li ani precizní původní soundtrack Karen O, který dává vzpomenout na to nejlepší z Yeah Yeah Yeahs, těžko najít ohled, v kterém by film zklamal.
Snad že jen trochu nefér klame tělem a spíš než děti potěší pseudointelektuální obecenstvo a možná by i šlo někde více stříhat, ale to jsou výtky spíše pro formu, Tam kde žijí divočiny je totiž zuřivě dobrý snímek ♣
