Philip K. Dick - Temný obraz

Když berete drogu, co oddělí vaše hemisféry, když jezdíte lajny a přitom jste tajnej polda, když nastrčíte štěnice abyste sledovali sami sebe a ani to nevíte... Jste součástí Dickova temného obrazu.

Knih o drogách se za těch posledních padesát let, kdy si psací stroj mohl pořídit snad každej, navršily stohy. Poděkovat můžeme zejména alternativním hrdinům šedesátých let a beatnickýmu škváru, co bušíc se do prsou vytáhl paty ze zaplivanejch kuchyní rychlýho občerstvení a v touze obohatit svět o svá filosofická moudra, se nakýbloval do knihkupectví k Ferlinghettimu.

Upřímně, Burroughs mě nikdy neuchvacoval a Trainspotting i Extáze mi vždycky přišly velmi konkurenceschopný tomu, o čem pojednávali - rozumějte sračkám. A tak jedinou použitelnou knihu o drogách, ale hlavně o jinejch věcech, pro mě doposavaď ztělesňovala Déryho Pomyslná reportáž z rockového festivalu. Jak řikám, doposavaď.

Nebyl by to totiž Philip K. Dick - širší veřejnosti takřka neznámý, avšak Hollywoodem často zneužívaný americký autor sci-fi, jehož jméno lze mimochodem velmi nevkusně zkrátit na PKD, aby mi nevmetl do tváře fakt, že i o drogách se dá psát jinak, než s mimořádným zaujetím pro obsah střev jejich uživatelů.

Titul, který má tenhle člověk na svědomí a který naškrábal za necelé dva týdny na amfetaminech, nese jméno Temný obraz a (ostatně jako většina Dickových románů) se stal předlohou relativně slušné filmové adaptace Richarda Linklatera.

Nepíšu čtenářskej deník, abych se zde babral v příběhu knihy a nadto dodal jestli se mi líbila či nikoliv... Tuhle práci nechám sporstě na serveru knihy.abz.cz , čímž mu jako protislužbu poskytnu reklamu, takže je to snad v cajku.. A ten říká : "Jeden z nejúspěšnějších románů kultovního autora sci-fi. Tentokrát se odehrává v Kalifornii blízké budoucnosti, kde narkomany zabíjí nová, naprosto návyková droga. Antihrdina Bob Arctor, jinak rovněž protidrogový agent Fred, otevírá svůj dům narkomanům a prožívá s nimi vše, co s sebou tato látka přináší. Drogová scéna se ale radikálně změnila a drogy, policie, svět ani smrt už nejsou jako dřív. Ovlivňování vnitřní i vnější skutečnosti drogou je Dickovo věčné téma, ale nikdy nevycházel tolik z vlastní zkušenosti jako v této knize. Na rozdíl od svých ostatních děl tu autor díky zakotvení ve skutečnosti často využívá černého humoru a absurdní grotesky, což z románu dělá nejzábavnější vážnou knihu o drogách"

Dodal bych snad už jen stěžejní výcuc otázek: ,,Jak to dopadne, když berete drogu, co oddělí vaše hemisféry? Poznáte na kterou ruku patří rukavice? Co vy a topologie? Bible? Faust?" Výživa, drazí, literární postmoderna, takřka - kniha která nabídne něco mladým teologům, experimentátorům i těm, co se rádi nechávají bavit feťáckými storkami..

Dick v závěru říká: ,,Tahle kniha je o lidech, kteří se provinili a byli stiženi neúměrným trestem." A to je všechno, žádný soud, žádná moralizace či glorifikace drog naopak.. Jen dvě stě padesát stran toho, jak drogy nekroutí střeva, ale duše.

Dick má tuhle knihu v kontextu vlastní tvorby nejradši. A není se čemu divit ?