Pevné pouto / The Lovely Bones

RECENZE   Peter Jackson rozhodně nechce zůstat v paměti obecenstva jako ten "Pán prstenů" a posledními veskrze žánrovými filmy se tak horečnatě snaží zbavit svého mediálního obrazu. Je však otázka nakolik se mu, vzhledem k diskutabilní kvalitě jeho nových počinů, toto úsilí vyplácí. Pevným poutem si u kritiky rozhodně nepřilepší.

Snímek na motivy knižní předlohy Alice Sebold nás seznamuje s hlavní hrdinkou, která retrospektivně vypráví o tom, jak prožila dětství, byla zabita a jaké je to v nebíčku. Skrze její příběh si ujasníme pár pravd o zločinu a trestu, rodině a smíření se smrtí. Vlastně je to  až překvapivě banální, což by ale nevadilo, kdyby film  žánrově fungoval.

Jackson se ale nejspíš rozhodl, že než aby se jako Scorsese na stará kolena obtěžoval s celovečerními dotaženými žánrovkami, radši si projede povinnou abecedu žánrů celou v jednom filmu. Na plátně se tak dočkáte rodinného dramatu, teenagerovské limonády, thrilleru, mystiky, komedie, esoteriky a celé dohromady to dokonale nefunguje a nudí. Což je komické, protože jednotlivé scény samy o sobě zabírají a některé režijní nápady (jako průhled domkem pro panenky) jsou opravdu výborné.

Žel bohu tento postmodernismus, a říkám to s těžkým srdcem, by měl Jackson přenechat spíš Kellymu, který, byť do sebe nesnesitelně zahleděný, alespoň ví jak v tom chodit. To čeho dociluje Jackson, je jen naprosté rozbourání napětí, citového angažování diváka v příběhu a vůbec celé to působí spíš jako portfolio toho, jak je Jackson za kamerou tvárný, než jako film. 


Kdyby se na to alespoň hezky dívalo. Jenže "posmrtné" počítačové sekvence jen potvrzují, že hollywodská imaginace to v poslední době s počítačovými efekty vážně nezvládá (viz. "Alenka 3D", "Imagianárium", Avatar atp.) a tak se dočkáte jen ukrutné sterilnosti, která nikoho neurazí. To by ostatně mohl být slogan vystihující i Pevné pouto jako takové ♣