Parkour

Osoba skákající ze střechy není vždy sebevrah.

V první řadě by nejspíš bylo dobré trochu upřesnit, cože to ten parkour je. Nepleťte si to s parkurem, protože o koních se teď bavit vážně nebudeme. Stručně řečeno, jedná se o disciplínu, jejímž cílem je najít co nejefektivnější způsob jak se za použití vlastního těla dostat z bodu A do bodu B (a zpět) bezpečně a plynule. Provozovat parkour můžete kdekoliv – překážky (ať už betonové zdi a ploty, či skály nebo kameny) se najdou všude. Jen pozor ať za tou betonovou zdí není areál hlídaný 5 hladovými psy.

Parkour je těžké zařadit do nějaké kategorie, protože se nejedná o extrémní sport, ale o disciplínu, která by měla trénovat tělo (ale i mysl) tak, aby se člověk ve všech situacích dokázal pohybovat klidně a sebejistě.

Tak jako bojová umění jsou tréninkem útoku a obrany, parkour je tréninkem útěku - takže by nás neměl překvapit fakt, že ho vymysleli francouzi. Poprvé parkour definovali David Belle a Hubert Koundé. Vycházel z pojmu "parcours du combatant", což byla tradiční tréninková metoda využívaná vojáky např. ve Vietnamu. Koundé pak v názvu nahradil c za k aby zdůraznil tvrdost, a odstranil s, které se ve francouzštině nevyslovuje, a odporuje tak filozofii efektivity. Spojení "du combatant" bylo odstraněno, protože se už nejednalo o bojový výcvik, a voilá, vzniklo pojmenování parkour.

Snažit se definovat u parkouru techniku je také zbytečné. Nemá žádné předepsané pohyby a jde především o to, že každá překážka je unikátní výzvou k překonání, a traceur (člověk, který dělá parkour) by ji měl v závislosti na faktorech jako náběh, úhel atd. úspěšně zdolat.

Samozřejmě existuje několik základních technik nebo pohybů, které jsou všestranné a učinné (například roll – kotoul při dopadu, který má zmírnit dopad na nohy a klouby), ale většinou záleží na intuici a rychlosti reakcí. Nejdůležitější věcí kterou se musíte naučit je zvládnout právě skok a dopad, jinak by vaše klouby mohly dopadnout velmi nepěkně. Žádnou extra výbavu nebudete potřebovat – stačí pohodlné oblečení a sportovní (nejčastěji běžecké) boty. Někteří traceuři ale trénují bosi, protože, jak řekl David Belle - „Holé nohy jsou nejlepšími botami!“  

Později se pak od parkouru oddělil free running, který sice funguje na podobném principu, ale nejde už tolik o efektivitu, jako o estetičnost pohybů. Nejlépe je rozdíl vystihnut v těchto dvou citátech:

„Nejdůležitějším elementem je harmonie mezi tebou a překážkou; pohyb musí být elegantní.“ - Jerome Bon Aoues

„Uvědomte si, že toto umění bylo vyvinuto vojáky ve Vietnamu za účelem úniku nebo přiblížení se: to je duše parkouru, kterou bych chtěl uchovat. Je nutné odlišit, co je v krizové situaci užitečné a co nikoliv. Potom pochopíte, co parkour je a co není. Takže pokud předvádíte akrobacii na ulici za účelem vlastního předvedení se, neříkejte tomu parkour. Akrobacie existovala dávno před parkourem.“ – David Belle

Pro představu přikládám pár dalších ukázek: