Lítám v tom / Up in the Air
RECENZE Jason Reitman zvládl za svou nikterak dlouhou kariéru natočit poměrně dost divácky úspěšných filmů. Vždy se přitom jednalo o tituly, v nichž obsah silně zastiňuje formu. Nezáleží na tom, jestli Reitman vypráví o pubestcence, pro kterou těhotenství nepředstavuje až tak zásadní životní zlom (Juno), nebo PR agentovi tabákových společností, který by obhájil i genocidu v Rwandě (Děkujeme, že kouříte), vždy si vybírá postavy, jež ostře vystupují proti tomu, co většinová společnost považuje za očekávatelné a správné, čímž lidu vzpupně nastavuje ono pomyslné zrcadlo. Ani Lítám v tom nepředstavuje výjimku. Skrze postavu Ryana Binghama (George Clooney) se tentokrát Reitman ztrefuje do tak zásadních hodnot, jakými jsou domov, či rodina. Charakter hlavního protagonisty je pro tyto účely zvolen přímo dokonale.
Ryan lítá po spojených státech a navštěvuje firmy snižující stavy, v nichž vyhazuje jejich zaměstnance. Jeho zaměstnání pro něj nepředstavuje žádné morální dilema, neboť sám ztrátu zaměstnání a tedy i střechy nad hlavou neshledává ničím hrozným. Fakt je ten, že pro něj ve skutečnosti není tato situace ani ničím představitelným, Ryan totiž netuší, co to znamená někam patřit. On sám žije jen pro sebe, většinu roku stráví v letadle, či na hotelu, vlastní rodinu nemá, k té ze které pochází se skoro nehlásí. Tuto životní cestu přitom neupevňuje pouze svými činy, ale i přednáškami, jejichž motto by volně mohlo znít - vše nezbytné ke štěstí najdete v příručním zavazadle.
Rayanův charakter ale proti obecným očekáváním není představen jako nešťastný ubožák. Ztělesňuje moderního pevného muže, vyvolávajícího sympatie, který si ze zcela racionálních a tedy i zcela zištných důvodů vybral cestu, po které je nejsnažší kráčet a po níž se mu kráčí velice dobře.
Byla by to ovšem chabá zápletka, nepostavit se mu do této cesty překážky. Ryan je tak co nevidět konfontován mladou agilní zaměstnankyní "padákové agentury" (Anna Kendrick), která divácky vděčně nahrává jeho cynickým poznámkám o postradatelnosti pevných svazků a nevyhne se ani femme fatale (Vera Farmiga), jeho vlastnímu obrazu v mocnějším ženském balení, která jej z cesty svede, a on už dost možná navždy zabloudí.
V tomto ohledu se tedy Reitman vzdaluje svému dříve pevnému schématu, v němž jeho antihrdinové neprodělávají žádný vývoj a vzpírají se tak jednomu z hlavních hollywoodských dogmat. Dalo by se proto snad i tvrdit, že Reitman opět o něco více obrousil hrany. Ve skutečnosti se však jen rozhodl proti tomuto schématu nevymezovat, ale vtipně jej aktualizovat tím, že za onu cestu k lidskosti je hrdina odměněn mizérií. Tím se vlastně dotýká hodně ožehavých témat. Relativizuje dosud prakticky nezpochybnitelné hodnoty rodiny, zabývá se trestem osudu za prohřešky vůči vlastním pravidlům, ptá se kde leží lidská odpovědnost. Jenže, nechává příliš prostoru divákovi. Každé téma vlastně jen lízne, k ničemu se definitivně nevyjadří, spíše jen vyvolává otázky, avšak bez jakékoliv tíže, což způsobí, že na film hodně brzo zapomenete.
K tomu ostatně přispěje i absence jakýchkoliv výrazných scén. Režie je natolik hladká a rutinní, až se stane neviditelnou. Při vší té formální konzervativnosti tak člověka nakonec napadne otázka, nakolik si Reitman vybírá své scénáře z upřímné revolty a nakolik z čisté vypočítavosti ♣
