Kyjev - Prypjať - Černobyl 3

Po více než dvou hodinách čekání popojíždíme k ukrajinské straně celnice. Řidiči vybírají hřivny na úplatek. Tento tah se vyplatil, ukrajinskou část hranice projíždíme rychle.

První díl seriálu
Druhý díl seriálu

Pondělí 21. dubna 2008, 7:30

Po rychlém zabalení věcí, zaplacení na hotelové recepci a přechodu na nádraží, sedíme ve speciálním vlaku, kterým jezdí zaměstnanci do Čornobyľské elektrárny. Ačkoliv byla elektrárna vypnuta již před lety, stále tam pracují tisíce zaměstnanců, kteří ji udržují v bezpečném doběhu nebo plánují nový sarkofág. Železnice vede z části přes území Běloruska, ale protože tam nemá žádné zastávky, nepotřebujeme vízum. Cestou z vlaku jsem si, asi v polovině cesty, všiml opuštěného velkého nádraží, za kterým je na betonovém chodníku obrovský červeno-žlutý znak radioaktivity. Tady to opravdu začíná. Zakázána zóna.

Cestou ještě zahlédnu jednoho koně Převalského - posledního volně žijícího koně v Evropě. Jinak jsou vidět obrovské holé pláně, na kterých se rozprostírají jen mokřady, a sem tam se objeví malý lesík nebo jsou kolem lesy naopak velice husté. Do elektrárny se z vlaku vystupuje do obrovských zastřešených chodeb, takže toho zatím moc vidět není. U turniketu nás zastavuje voják a chce vidět povolení a pasporty. Chvíli po tom naskakujeme do starého autobusu, který nás kousek popoveze. Dál musíme pěšky. Překvapilo mne, že ten autobus měl na okně nalepený starý nápis Prypjať, možná tam kdysi dávno jezdil...

Прип'ять...město bez obyvatel (Prypjať)

Po přechodu mostu jsou v dáli vidět první paneláky. Na kontrolní stanici - jediném vstupu do města - čekáme na ověření povolení a já si mezitím všímám dozimetru, který je na boku strážní budovy - ukazuje 54 mkr/h.

Překročením hranice města se úplně změnila atmosféra. Jdete mezi budovami a nic není slyšet. Všechno je tak zoufale prázdné. Za zasklenými okny jsou vidět záclony a kusy nábytku. Na balkonech jsou stále napnuté šňůry na prádlo s kolíčky. Pod tíhou deprimujícího pocitu si na ty šňůry přimyslíte prádlo, ale nakonec to působí ještě zoufaleji. Na okrajích dříve honosné silnice jsou v čilé bující zeleni utopeny dopravní značky. Občas je vidět dětské pískoviště s několika prolézačkami. Silnice je využívána a jen tak si zachovala šířku alespoň pro průjezd nákladního auta. Všechny boční ulice už zeleni podlehly úplně.

Po chvíli přicházíme na hlavní náměstí. Z jedné strany jsou obytné domy, z té druhé obchody, kulturní dům a hotel Polesí. V obchodě jsou ještě staré regály, ale již bez potravin. Dokonce i cedule, popisující co se kde najde, jsou na svém místě. Na několika zdech jsou vidět obrazy hrajících si dětí, které ještě zdůrazňují opuštěnost. Podobných malůvek je po celém městě hodně a právě kvůli nim jsou časové propustky daleko přísnější.

Kousek za kulturním domem je zábavní park, který nebyl nikdy otevřen. Stojí zde autodrom, řetízkový kolotoč, houpačky a slavné ruské kolo. Autodrom má přimalované oči a jak je celý zrezivělý, vypadá opravdu děsivě. Na ovládací kabině ruského kola je namalováno další oko a v rozbitém okně se válí medvídek. Po několika dalších chodníčcích přicházíme ke krytému bazénu, který se využíval až do poloviny devadesátých let. Hodiny na jeho střeše se zastavily pět minut před dvanáctou.

Hned vedle bazénu je škola. V kuchyni jsou roztahané velké kotle na vaření. V jídelně je hromada plynových masek. Kousek dál, ve třídách, je veškeré vybavení. Na lavicích otevřené učebnice a sešity s ještě nedopsanými slovy. Na jedné z nich stojí sklenice od mléka. Zeď před lavicemi je ověšená písmeny v azbuce. Nevím, jestli by teď bylo děsivější setrvávat v tom tichu nebo tu nějaké dítě zahlédnout.

Po dalších malých chodníčcích se dostáváme ke školce. Hned za dveřmi, téměř ve všech místnostech se válejí hračky. Panenky, autíčka, kostky... Některé z kostek jsou postavené do nedostavěného hradu. Poodcházíme dál, mezi malé železné postýlky. Panenky, které tu spí, jsou mrtvolně bledé a nemají žádné oči. Až na jednu - oči má až moc výrazně proti hlavě, která je opálená do černa. Tak děsivé, že se k tomu člověk nemůže ani přiblížit a spíš ustupuje. Klepou se mi ruce a na nějaký čas nejsem schopen fotit. Zahlédnu další hromadu plynových masek. Něčím jsou ale jiné. Dochází mi to až když zahlédnu jednu namontovanou na další panence - to jsou plynové masky pro miminka.

Po chvilkové pauze na vstřebání pocitů začínáme stoupat na střechu jedné z nejvyšších budov ve městě. Cestou navštívíme jeden byt. Je téměř kompletně zařízený, včetně piana. Knihy na poličkách jsou už zežloutlé časem, kanape je vlhké, prožrané a čouhají z něho péra, ale stejně je z bytu cítit útulnost a až nepříjemná zabydlenost. Ze střechy je úžasný rozhled na celé město i na nedalekou elektrárnu a na širé pláně v Bělorusku. V dálce jsou pak vidět vysílače, které ční vysoko nad okolní lesní porost. Asi v desátém patře je namalovaná silueta holčičky, jak se snaží dosáhnout na tlačítko výtahu. Po návštěvě školky tyto siluety dostávají nový rozměr a dodávají okolnímu prostředí katastrofálnější příchuť. Člověk si o to víc představuje původní život ve městě.

Musíme z města odejít, protože povolení ke vstupu do města je časově omezené. Viděli jsme asi to nejzajímavější, co se dá ve městě zahlédnout, a přesto to byla jen nepatrná část jeho rozlohy. Procházíme kolem hlídky a já ještě mrknu na dozimetr, který teď ukazuje 51 mkr/h. Odsud jedeme dodávkou, cestou ještě stihnu za jízdy vyfotit nápis Prypjať s datem založení - 1970.

Чорнобильськоï АЕС (Čornobyľskoje AES)

Cestou k informačnímu centru jsou vidět divoká prasata velká jako osobní automobil - důsledek toho, že je zde nikdo neloví. Infocentrum je upravená budova přímo před sarkofágem, který zakrývá čtvrtý blok. Před ním se téměř nesmí fotit kvůli zabezpečení, ale je vyhrazeno pár míst, kde fotíme o to víc. Dozimetr uvnitř budovy ukazuje 9 mkr/h a prosklenou stěnou s piktogramem přeškrtnutého foťáku je vidět přímo na sarkofág. U něj dokonce nějací lidé svářejí. V místnosti je rozkládací model, s jehož názornou pomocí nám paní vypráví, co se vlastně stalo a hlavně, co se teď bude dít. Pak koukám na nástěnky a zjišťuji, že na nový sarkofág naše země opravdu nepřispěla.

V budoucnu bude celý blok čtyři rozebrán. Možná jsme jedni z posledních, kteří ho takto viděli a zároveň jsme jedni z prvních, kteří mají tu možnost vidět jeho nové zabezpečení. Dokonce i před oficiálními představiteli Ukrajiny, kvůli jejichž hlášené návštěvě se tam všechno narychlo čistí a natírá. Z infocentra odcházíme nakrmit sumce do přívodního kanálu chladicí nádrže. Průvodce vytahuje z batohu chleba a ulomí kus velikosti větší patky z šumavského bochníku, který následně celý hodí do vody. Za chvíli se otevřou vrata a kus chleba v nich zmizí jako jednohubka. Sumci tady jsou opravdoví obři - každý je krmí a nikdo neloví. Poté co je nakrmíme, jdeme na oběd i my. Před vstupem do jídelny jsem ještě změřen dozimetrovou branou.

Po obědě jedeme do montážní haly, kde se připravoval reaktor stejné konstrukce pro další blok. Ačkoliv není reaktor v celku, každá jeho část je obrovská. Od dostavby bloku pět a šest se po nehodě v bloku čtyři upustilo, takže do dnešních dnů jsou rozestavěny přesně tak, jak byly před dvaadvaceti lety, včetně doposud stojících stavebních jeřábů a chladicích věží.

Чорнобиль (město Čornobyľ)

Řidic nás veze přes několik hlídek, které obcházejí vozidlo s dozimetry a důkladně nás kontrolují. Vjíždíme do města, podle kterého dostala elektrárna jméno, do Čornobyľu. Jakkoliv se to může zdát zvláštní, v Čornobyľu lidé normálně žijí. Viděli jsme tam lidi na ulici i otevřené obchody. Na jedno náměstí doposud honosně shlíží socha Vladimíra Ilijiče Uljanova - Lenina. Pěkný je také pomník hasičům, kteří byli do elektrárny vysláni a samozřejmě obnovený kostel, který díky čistotě a tichu působí v městě doslova nadpřirozeně. Cílem naší cesty v tomto městě byl hlavně opuštěný přístav, kde jsou zakotveny staré lodě, které časem zrezivěly a klesly až na dno. O kousek dál je i několik exemplářů techniky, která byla po havárii nasazená. I zde se kvůli plánované návštěvě státníků čistí, natírá a vůbec všelijak zvelebuje.

Pondělí 21. dubna 2008, 17:00

Pomalu opouštíme "zakázanou zónu". Sedíme ve vlaku, který uhání přes Bělorusko zpátky do Slavutyče. Ještě před nástupem na vlak jsme byli důkladně proměřeni v branách a zkontrolováni vojáky, kteří jsou připraveni okamžitě člověka dekontaminovat. Pak jsme ještě dostali kopii povolení ke vstupu do zóny od našeho průvodce. Reesha, který ten den slavil narozeniny od něj pak ještě dostal láhev vodky. V místní samoobsluze jsme si pak do Prahy koupili výborné šampaňské Одесса (Oděssa). Město Slavutyč bylo vybudováno v roce 1987 jako náhradní město pro lidi z Prypjati a dnes tu žijí převážně zaměstnanci elektrárny.

Během chvíle sedíme ve vlaku do Černihova, ve kterém pak musíme najít autobusové nádraží a zakoupit jízdenky do Kyjeva. Cesta vlakem, dlouhá šedesát kilometrů, nás nakonec přijde v přepočtu asi na dvacet korun za oba. Ačkoliv byl vlak z nádraží vidět už z dálky, trvalo ještě pár minut, než přijel - všechno je to díky absenci zatáček, takže je vidět hodně daleko. Koleje tu mají dál od sebe, konkrétně o 85mm oproti Stephensonově rozchodu (1435mm), který máme u nás. Cestou ve vlaku si k nám přisedá starší pán, se kterým si i přes jazykovou bariéru docela dobře popovídáme.

V Černihově nacházíme autobusové nádraží poměrně snadno, ale jazyková bariéra je opět doslova hmatatelná. Naštěstí jsou tu lidé velice hodní, a tak nás paní za kasou doslova posadí na ten správný autobus a teprve potom dává řidiči znamení, že může odjet. Z některých gest jsem zkrátka naměkko.

Do Kyjeva přijíždíme velice pozdě v noci, ale metro je stále stejně přeplněné. Zítra ráno vstáváme brzy na autobus zpátky do Prahy. Jedeme s někým jiným, tak jsem docela zvědav.

Úterý 22. dubna 2008, 9:00

Stojíme na vokzalu a autobus tu měl už dávno být. Jen jsem zahlédl pár dodávek s českými nápisy, ale přihlášené na Ukrajině. Jejich řidiči česky neuměli a stejně do Prahy nejeli. Po znervózňujících několika chvílích přijíždí podivný autobus s nápisem Praha. Chvilku se domlouvám s řidičem, jestli jede na Želivského, na což jen kývnul. Autobus byl spíše prázdný než plný, celkem asi čtrnáct pasažérů, ale hlavně je tu spousta místa na nohy a v bočním okénku jsem měl docela pěkné 'akvárko' jak do meziskla napršelo.

Úterý 22. dubna 2008, 21:00

Po více než dvou hodinách čekání popojíždíme k ukrajinské straně celnice. Řidiči vybírají hřivny na úplatek. Tento tah se vyplatil, ukrajinskou část hranice projíždíme rychle.

Středa 23. dubna 2008, 2:00

Dostáváme se na řadu na polské straně. Na budově vpravo vlaje cedule oznamující stávku celní služby. Nehledě na to nás obsypává skupina celníků a prohlíží opravdu každou skulinku, každý batoh ba dokonce i proklepává střechu. Trvá to asi hodinu a pak ještě další jen tak stojíme.

Téměř všechny pustí do Polska. Pár lidí bez víz si celníci ponechali a z našich pasů zmizely poslední zbytky imigračních karet. Autobus se pomalu ukládá ke spánku a dalších dvacet minut projíždíme podél kolony stojících kamionů, která tu byla už při příjezdu.

Středa 23. dubna 2008, 10:00

Asi padesát kilometrů od Prahy nás zastavuje Česká celní správa a opakuje důkladnou polskou prohlídku s tím rozdílem, že stojíme před autobusem venku. Teď si teprve všímám německých nápisů na autobusu. Přemalovávat ojetý autobus z Německa se asi nevyplácí, a tak se to prostě neřeší. Cestovat pod cizí poznávací značkou z východu je hodně zajímavé a neméně zajímavá byla celníkova řeč na závěr - "Charašó, paďajtě odsuď...".

Radiace

Uváděné jednotky mkr/h jsou mikroroentgeny za hodinu a je to jednotka expozice (ozáření). Jde o starší jednotku, která se již běžné neužívá, což ale neznamená, že by nebyla přesná - jen jsou její převody trochu složitější. Hodnota 54 mkr/h zhruba odpovídá hodnotě 0,27 µSv/h. Ve městě je pak více míst, kde jsou hodnoty o něco vyšší, nejčastěji kolem 1 - 2 µSv/h, ale prohlídku vede zkušený člověk, který má za skupinu plnou zodpovědnost a pro něhož by větší naměřená hodnota znamenala daleko více problémů. Pro srovnání se hodnota v Praze uvádí zhruba 0,2 µSv/h. (zdroj: panwiki.panska.cz)

Doslov

Výlet to byl přínosný ve všech směrech. Myšlenka, že se všude domluvíte anglicky, platí jen v západní Evropě, na východě se vyplácí sázet spíše na ruštinu, ze které jsem na začátku výpravy uměl asi pět slov, naštěstí těch nejdůležitějších. Jestli se začnu učit nějaký jiný jazyk, nebude to nic jiného než právě ruština, kterou určitě ještě využiji, minimálně při zdolávání ukrajinské nejvyšší hory, která leží na Podkarpatské Rusi, kam jsem se chtěl stejně už dlouho podívat. Rád bych se vrátil i do Kyjeva a kdo ví, třeba to pak protáhnem i mnohem dál na východ.

Z Čech jsem odjížděl s představou naprosto příšerné země, kde je jen bída, hlad a vládcem mafie. Až tam jsem zjistil, že jsem opět naletěl. Východ si většina lidí naprosto zprotivila - možná proto, že je tam vidět skutečný život bez pozlátka. Ve skutečnosti jsou tam lidé daleko milejší než tady, vypadají spokojeně s tím co mají a nechtějí toho moc. To jsou lidské vlastnosti vyvažované zlatem. To, co bych ani zlatem nedokázal vyvážit, je jejich obětavost a ochota k druhému. I když nemají nejnovější vybavení domácnosti a jezdí starým metrem, jsou daleko bohatší než lidé zde.

Ukrajina se zkrátka zařadila na přední místa mých oblíbených zemí a to právě díky své svéráznosti, čisté praktičnosti a v neposlední řadě přívětivosti obyvatelstva.

Každopádně bez Reeshových organizačních a komunikačních schopností bych nikam nedojel a i když komunikaci s domorodým obyvatelstvem jsem zajišťoval spíše já, on byl tím hlavním motorem celé akce.