Koncert Nine Inch Nails v Praze
Reportáž z Pražského koncertu devíti palcových hřebíku, v rámci turné, kde mávají svým příznivcům na rozloučenou, údajně definitivně.
O2 arena je hodně divný místo ke koncertování, snad šlo o ty bezpečnostní rámy, člověk na posledním turné nechce nic riskovat. Jenže pak kvůli tomu stojíte vprostřed vyprázdněnýho kolosea, kterým se rozeznívá hukot samplů, křiku a tleskotu, scéna jak z Lynchova filmu, a řikáte si: ,,Ty vole..." a najednou, spontánně, uprostřed vytržení, zvednete hlavu ke stropní klenbě a tam chybí už jen svit hvězd a ta podivná intimnost a izolace, která se odehrává jak v publiku tak na jevišti, se usadí a začne to skvěle fungovat. Kapela nastoupí za mohutného přičinění kouřových efektů a pod světly bodových reflektorů civí jako králíci v oslepující záři mlhovek, podobně zděšení, podobně odhodlaní k poslednímu boji.
Boji se ztrnulym publikem, boji s přízraky minulosti. I pro nás to byl boj, o místo, ze kterýho je něco vidět, o sítnice, který po dobu dvou hodin odolávaj v podstatě permanentnímu útoku stroboskopů. Milé překvapení však skýtal fakt, že tentokrát se nekonal boj se zvukem, kterýmu nešlo téměř nic vytknout a to jak po stránce hlasitosti, tak nazvučení jednotlivých nástrojů. Snad jen kontrabas mohl být trochu vytaženější.
Zvukaři tentokrát neměli tolik práce, protože kvartet si po celou dobu vystačil s víceméně klasickým rockovým složením nástrojů, což bylo na jednu stranu osvěžující (zejména díky bicím, klobouk dolů), na druhou stranu však dalo nepříjemně vyniknout určité impotenci novější Reznorovy tvorby, která se stává spíš aranžerskou variací na kusy předchozí...
A na ty, k velkému potěšení všech v sále, přišla taky řeč. Sestava skladeb Heresy, March of the pigs a Piggy následovaná Metal, to vše v jednom bloku, prakticky bez pauzy, byla vskutku zdrcující a mám dojem, že jsem nebyl sám, pro koho to znamenalo konec v kotli. Zařazení chilloutovek jako La Mer, jsem proto vřele uvítal a popravdě musím říct, že měly takovou atmosféru, až jsem si řikal, že bych někdy rád viděl koncert, kde NIN přehrajou jen instrumentální kusy.
Celou show zakončila pomyslná rozlučka v podobě Hurt, kterou si zazpívalo s chutí i publikum, načež kapela přidala ještě dvakrát a to po třech skladbách. Přitom závěrečné zařazení In this twilight, dalo tušit, že nešlo o nic spontánního, ale i tak potěšilo.
Reznor s publikem v průbehu vystoupení prakticky nekomunikoval, jen představil spoluhráče, několikrát poděkoval a zahodil do davu tamburínu. Byl jsem za to upřímně rád. Je fakt, že z celého koncertu doslova sálal chlad (haha oximoron), ale mám nějak dojem, že to je právě nejlepší devíza industriálu a kapela k tomu přitom nepotřebovala žádný kostýmy, či gesta. Stačila jejich přirozenost.
A kdyby vás náhodou zajímalo něco o předkapele Alec Empire, dýdžejka byla kost, ale mc působil jako odkoplej člen Scooteru, a nasadil, jinak celkem slušnýmu setu, punc matějský pouti a i když se hodně snažil, publikum mu to dalo náležitě sežrat ♣
Setlist:Somewhat DamagedTerrible LieHeresyMarch of the PigsPiggyMetalThe BecomingHead DownBurnGave UpLa MerGone, StillThe FragileThe Downward SpiralWishSurvivalism1,000,000The Day The World Went AwayHurtThe Hand That FeedsHead Like A HoleEchoplexDead SoulsIn This Twilight(zdroj:setlist.fm)
