Insider: Život z druhé strany

Vítejte v pražském očistci aneb drsná sonda do života v divočině.

Začlo to vcelku nevinně, ráno se probudím, slezu z postele, lehnu na tu rozkládací (mnozí ví, o čem je řeč) a zapnu PC. Všechno naběhne a já se s vervou mě vlastní pouštím do klasické inspekce svých záložek. Po průzkumu YS, blogů, komiksů a aktualit ze světa otevřu mail, který na mě kříčí "1 nový email".

Očima přelétnu nabídky ohledně zvětšení penisu, prsou, levný viagry a lehkejch holek a dostanu se na poslední stránku, kde na mě čeká e-mail od mojí tety (dále jen Ála). Inu, podivím se, proč by mi chtěl psát někdo z rodiny? Soud? Dary? Někdo umřel?! Ne, v mailu stála prosba o pomoc s její bakalářskou prací.

Téma: ženy bez domova. Konkrétně jsem měl jít jako doprovod, páč se bála jít sama a já se ji fakt ani v nejmenším nedivím.

Ten den vyšel na dnešek a sraz byl v 16:00 na hlaváku. Nejdřív jsme si zkontrolovali povinnou výbavu - peníze, cigára, diktafon, batoh na zádech, lano, svítilnu, medvědí pasti, vystřelovací nůž, 112 přednastavenou pro případ nouze na mobilu, sepsanou závěť a pití. Teď už nám nebránilo nic v tom, abychom se vydali na lov. Nejdřív jsme si vytyčili lovecký revír a vcelku velkým obloukem jsme se vyhnuli místním skupinkám romů, srocujících se kdekoliv a za jakýchkoliv okolností. Nevím, jestli v tom měli nějaký zvláštní systém, ale nebylo místo kde by jich partička nestála.

Prošli jsme celé nádraží a musím podotknout, že co si pamatuju tak to tam byla větší špína jak teď, ale to bude hlavně proto, že teď jsou ty sloupy u kas na lístky surově obehnaný reklamama, pletivem a bůhví čím ještě a nedá se tam tudíž sedět. Po chvilce toulání se temnými zákoutími hlaváku (Ála chtěla zkusit veřejný záchodky, že tam prej někdo bude, ale na to jsem byl moc velkej srab, abych se vydal na místo tak neznámé a absolutně nezmapované, plné mikrobů a jiný havěti) jsme narazili na subjekt číslo jedna. Jak jsme později zjistili, náš subjekt čislo jedna byla "druhým typem" bezdomovců. Bezdomovec na drogách. Naštěstí nás před oslovením subjektu číslo jedna (v téhle chvíli jsem měl již batoh na zádech já a Ála měla v ruce jen návnadu - krabku cigár) zachránil subjekt číslo dva, se kterým (přes zápach horší jak z Vino de Mesa) zavedla Ála řeč.

Ono cosi, co mluvilo vcelku milým, ač hlasitým a kupodivu docela i ženským hlasem byla...žena. Teda to jsem zjistil až poté, co se nám představila. Bližší ohledání radši neproběhlo, kdo ví co bychom mohli zjistit. Budeme tedy subjektu číslo dva říkat Paní I.

Vydali jsme se tedy s Paní I. na posezení do místní kavárny. Číšník nevypadal, že by mu to vadilo. Ovšem ta špína ve sklence, kterou jsem chvíli zkoumal, asi byla celkem jasným znamením nevole, s jakou nás nechal sedět u stolu. Paní I. byla zvaná na kafe, cigárka a se zapnutým diktafonem začla Ála interview.

Věk Paní I. je 43 let, na ulici žije již 20 let, nikdy nechodila do školy, pochází z Ostravy, z děcáku, chvíli pracovala, chvíli byla zavřená v pasťáku, chvíli ve vězení, na ulici se dostala poté, co zemřela její tříletá dcera a ona opustila manžela, předtím žila spolu s dalšími šesti lidmi v 3+1. Od chvíle co opustila své trvalé bydliště již nepracuje, nemá doklady, neexistuje. Jak sama vyložila, je pro ostatní bezďáky něco jako guru ("Oni se za mnou choděj svěřovat, že nemaj kde bejt a tak, no a to já Vám řeknu, já Vám řeknu, že jim řikám 'No tak ale to nejste jediný, já jsem na ulici už dvacet let kluci a u armády nebo v azyláčích Vás dycky vemou, tak si nestěžujte a něco s tim dělejte.'") Do normálního života již není schopná se vrátit podle svých slov. A začít pracovat? "Mám jít na operaci teďka a jít pracovat na nějakejch těch 14 dní, tři tejdny... no není to zbytečný, když se po tý operaci třeba už nikdy neproberu? Joo kdysi se mě jeden kamarád ptal, jestli bych pro něj nešlapala, tak Vám řeknu, jsem ho prostě poslala Vy víte kam a ať s tímhle jde za nějakou jinou.

Životní peripetie zvládá Paní I. s naprostým klidem a optimismem: "Já Vám řeknu, když člověk chce, tak prostě zvládne cokoliv." A s ostatními bezdomovci již neudržuje žádné bližší vztahy. "Dneska je to jen o tom jednom, ja seženu peníze a čekám, že je třeba příště sežene někdo jinej, že se budem střídat, jak to bylo dřív, ale teď? Teď je to jen tak, že já vysomruju peníze a pak o ně stejně přijdu páč dostanu na držku. No nemám pravdu?" Pak se na chvíli řeč stočila k subjektu číslo jedna, jehož jméno neznáme, ale odhadovaný věk je 26 let. "Jo ty feťáci, těch je mnohem víc jak dřív. Ale to Vám povím, to jsou uplně jiný lidi, ty by pro ten fet udělali cokoliv. A ta holka co myslíte? Tak ta podle mě vypadá staře, troska je to." Dále jsme se dozvěděli, že nejlepší plac pro bezďáky je v Aši, páč jsou tam pořád ještě lidi ochotný pomoct jeden druhýmu. "Ale nikdy bych se tam už nevrátila, už to není ono. Teď to možná zapíchnu v Praze. Ale to Vám povím, jakmile na sebe začnou lidi bejt hnusný, tak je zle." Na otázku proč nejde třeba do azylového domu odpověděla, že v azyláčích je špína a smrad, tudíž ji stačil jen jeden pobyt. "Totálně koncentrovaná špína, ono když se tam nahrne banda bezďáků a začnou ze sebe smejvat ty sto let starý sra*ky, tak co jinýho se taky dá čekat."

Za 45 minut co Paní I. vyprávěla svůj životní příběh, stihla spálit hromadu cigaret ("Můžu ještě cigárko?"), nenápadně se přihlásit o peníze ("No tak ale slečno, Vy jste mě zklamala, já si myslela, že si dáme vínko") a taky spousty věcí co řekla popřít. Evidentně na ní ty léta na ulici měly těžký následky. Nebo taky ne a celý to bylo výmysl jak z lidí vytáhnout prachy. Ale to je teďka víceméně ukradený, páč ať je to jakkoliv, bylo to sakra působivý. S Paní I. jsme se v dobrém rozloučili (dostala celou krabku cigár a stovku navíc) a rozešli se.

Po cestě z kavárny jsme ještě jednou narazili na náš subjekt číslo jedna, momentálně sedící na schodech s hlavou svěšenou a kolem se systematicky srocovala další skupinka cikánů. Někteří dokonce i pořvávali na nás. Spěšně jsme unikli ze spárů divokých šelem a opustili areál nádraží. Závěrem si ještě Ála šla koupit nový cigára a v dobrém, se vším co jsme si na nádraží přinesli, jsme se rozešli do svých domovů. Nikomu nikdo nic neukradl, možná jen nám dvěma Paní I. sebrala trochu iluzí (a peněz, ale ty moje nebyly). Teď jen pro všechny, co maj pořád depky a sebelítostivý kecy, jak jejich život stojí za hovno, bych chtěl říct, že mě po dnešku vaše kydy nezajímaj. Ne, že by někdy zajímaly, ale tohle byla procházka Očistcem. Život není fér, ale my jsme na tom ještě fakt dobře.